Lesní restaurace
Pintovka Tábor

Historie

 

Něco z historie aneb proč se Pintovka jmenuje Pintovka?

 

 

Vstupte do krásného, přitom tajuplného lesa

Ve slunečném květnovém odpoledni se táborští sobotníci vydali na vycházku do přírody, kde je přece vždy krásně. Snad proto se o takto stráveném čase mluví jako o uklidňující akci spojenou v v daném případě s jistým poučením. Les pod názvem Pintovka na levém břehu řeky Lužnice je mezi táboráky známý jako atraktivní odpočinkové a v současnosti též osvětové místo. Podrobný výklad k danému tématu zde sobotníkům poskytl ing. Kalafut z Lesů města Tábora. Historie Pintovky je však mnohem starší a tajuplnější. Pro naše předky tento les býval, a dodnes by měl být varováním před krvelačnými orgiemi spojenými se zrádným jednáním.

O velikonocích roku 1420 táboři dobyli tvrz Sedlec (naproti dnešnímu Soukeníku). Zde ukrytý pan Oldřich z Ústí a většina jeho čeledi zahynuli, zbývajícím šesti byla dáno možnost – kdo přemůže ostatní, bude mu zachován život. Zvítězil jistý Havel Pinta, který již druhý den přijímal z kalicha (dle kronikářů – Vavřinec z Březové, Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle) a stal se bojovníkem v táborském vojsku. Dle líčení spisovatele Václava Kaplického v románu Táborská republika Vaněk Pinta padl na jaře roku 1424 v bitvě u rybníka Krkavce nedaleko Panských Dubének, kde vojsko pod velením táborského hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic bylo během tažení na Telč poraženo okolní spojenou šlechtou a pouze torzo táborů se probilo přes Horní Cerekev do Pelhřimova.

Po své smrti Pinta pyká za svoji věrolomnost ze Sedlce roku 1420. Na levém břehu řeky Lužnice proti Táboru se nachází rozlehlý les, v němž tento bojovník po nocích jezdí a hýká v ohnivém kočáře, ze kterého není úniku a je tažen dvěma páry koní. Jejich kopyta se ani nedotýkají země a cestou necestou a s divokou zběsilostí vlečou kočár lesem. „Stromy se ani nepohnou, vzduch je nabitý zvláštním napětím a z velké dálky rozechvěje ticho vzdálený hrom – jak dlouho ještě…?“ (František Skorunka: Pověsti Táborska, Tábor 1991).

Jednou se vracel chudý dělník z práce domů v době, kdy téměř nebylo vidět na cestu. Spatřil ono zjevení a v úleku také zahýkal. Vůz zmizel s hromovou ránou a od té doby se v těch místech strašidlo neukázalo. Les nazývaný podle legendární postavy Pintovka je však veliký, a tudíž taková noční vycházka do jeho nejhlubších míst může být stále považována za statečný čin.

Dle táborského historika Romana Cikharta, autora uvedené příhody v publikaci Pověsti a zkazky z Táborska, Tábor 1932, se název poprvé připomíná roku 1444 (lúka za Pintovkú v lese) a Pinta byl prý dokonce majitelem daného lesa. Roman Cikhart též připomíná, že v nejstarší gruntovní knize Tábora se k roku 1434 váže prodej domku Vaňkem Pintou „nebožce Žižkov podle Janaka Borovcovi starému“. Není však známo, je-li to onen Pinta za Sedlce.

Vzpomínka na tuto záhadnou postavu však trvala i v novější době. Od vybudování vilové čtvrti v táborském Podhradí vede Pintova ulice přímo k Lužnici, později byly obě tyto komunikace překlenuty Švehlovým mostem. I ten nás zavede do námi sledovaného lesa, k němuž se váže ještě řada dalších pověstí a příhod.

Na skalní ostrožně nad řekou Lužnicí naproti mlýnu „Na papírně“ se nacházela dřevěná socha poustevníka s laní. O jejím původu byly mezi lidmi různé domněnky, nejrozšířenější se váže ke klokotskému kaplanovi Josefovi Vlastimilu Kamarytovi. Ten byl jedné temné noci probuzen prudkými údery na kaplanku. To  místní kostelník přišel oznámit, že venku čeká neznámý muž a žádá velebného pána o udělení duchovní posily jistému nemocnému na poslední cestu. Bdělý kněz se ihned připravil a neznámý muž je bez jediného slova vedl dolů k řece, kde se v připravené loďce dostali na druhý břeh. Poté stoupali po prudké pintovecké stráni, až stanuli na malém skalním ostrohu nade mlýnem. Zde ležel stařičký poustevník a k němu se tulila útlá laň. Kamaryt se při spatření starce v řeholním rouše v duchu podivil. O poustevníkovi doposud nikdo nevěděl. Ačkoli tak blízko lidských obydlí se nacházel, zvědavým zrakům se ukrýval.

Poustevník zbožně přijal tělo Páně, položil se do mechu a před očima přítomných odešel na věčnost Boží. Kaplan se u něho pomodlil a s kostelníkem se vydali na zpáteční cestu. Cizinec je vedl stejnou trasou zpět a před klokotským kostelem se jim ztratil. Kaplana a kostelníka náhle obklopila taková tma, že se domů sotva dostali. Nikdy se nedozvěděli, kdo záhadný cizí muž byl. Usoudili, že sám anděl stařičkému poustevníkovi poslední službu prokázal. Roman Cikhart v Pověstech a zkazkách z Táborska připomíná dřevěnou sochu na paměť budoucím v místě poustevníkovy smrti. Plastika v nepříznivých dobách zmizela, nyní se zde však opět nachází poustevník.

V uvedené Cikhartově publikaci též čteme i pověst o myslivci, který v těchto místech honil jelena. Pronásledované zvíře skočilo na skálu a spadlo z ní, ovšem neublížilo si. Myslivec se tudíž domníval, že skála není vysoká. Skočil proto za jelenem, ale zabil se. Na té skále nad údolím Lužnice, kterým vede cesta z Tábora do Příběnic, byl na památku postaven kříž.

Pro svoji tajuplnost a především přírodní rozmanitost začala být Pintovka již od předminulého století oblíbeným výletním místem. Její návštěvníky mimo jiné přes řeku Lužnici přepravoval přívoz u tehdejšího Brdlíkova (později zvaného Pokorného) mlýna. O pohodlí výletníků pečoval okrašlovací spolek v čele s Janem Domečkou. Již tehdy však docházelo k projevům vandalismu, jako ničení laviček a podobně. Zařízení na cestách a odpočívadlech vždy bylo s příkladnou houževnatostí obnovováno, sám Jan Domečka se posléze za své rozsáhlé zásluhy dočkal jmenování čestným členem Klubu českých turistů. V zimním období do Pintovky nastoupili lyžaři a sáňkaři, kteří zde zřizovali sjezdové dráhy.

K občerstvení a zábavě sloužily návštěvníkům Pintovky dvě restaurace. Jedna se nacházela blíže k bechyňské silnici, druhá v horní části lesa. Tato letní osvěžovna byla zřízena táborským hoteliérem Bedřichem Amortem počátkem června roku 1886 a nabízela táborské obyčejné pivo a ležák, studené masité pokrmy, sýr, aj. Na jedné straně byla oblíbeným centrem hudebníků a další zábavy, na straně druhé ani tento objekt neunikl pozornosti zlodějů.

Čas plynul, obě restaurace vystřídal přírodní amfiteátr v dolní části lesa, kde se pořádaly různé kulturní akce, později slavnosti míru a přátelství spojené s celookresními dožínkami. Tento „Park mladých“ byl ovšem od svého začátku zřízen bez jakéhokoli zázemí, i občerstvení a sociální zařízení při jednotlivých programech musely být zajištěny improvizovaně s pomocí kiosků a podobných zařízení.

Teprve v květnu roku 1989 zde byla uvedena do provozu nová moderní stylová restaurace zvaná, jak jinak než Pintovka. I ona již dnes má za sebou poměrně bohatou historii. Stejně tak i samotný amfiteátr. Obě zařízení v posledních letech hostila studentské majálesy, nejrůznější hudební festivaly, společenské i soukromé oslavy a další akce.

K dnešnímu lesu Pintovka též neodmyslitelně patří naučné stezky. První byla zřízena v roce 1985 za součinnosti členů Českého svazu ochránců přírody. Od té doby se trasy naučných stezek prodlužovaly a postupně doplňovaly. Takto dnes v Pintovce najdeme celkové vlastivědné poznání. Pokocháme se pohledem na Klokotský klášter, opět navštívíme poustevníka, setkáme se  se živými obyvateli lesa a samozřejmě nahlédneme do jednotlivých přírodovědných okruhů včetně jejich ochrany.

Ale to je již další kapitola.

 

– PhDr. Stanislav Zita

 

 

Novinky

Novinky v roce 2017:
  • od června je v provozu 8 nových pokojů
  • máme nový jídelní lístek
  • chystáme dny mezinárodní kuchyně
  • připravili jsme pro Vás dny Čínské kuchyně od Vlasty Švejdy 16.10-22.10.2017
  • chystáme vystoupení pro děti, dětský den, koncerty (jaro-léto)
  • dětský koutek